Kterak jsme přešli Fagaraş, překonali masív Iezer-Papuşa a obešli Piatru Crauilui

Lidi: Radek, Martina, Roman, Mates, Klára, Ondra, Mahu, Terka, Lukáš, Simča a já

Jídlo: Letošní jídelníček měl toto schéma - ráno polívka neinstantní, půl sáčku na osobu. V poledne 125g chleba na osobu (chleba jsme měli celozrný, balený po 250g, takže se dobře dávkoval a nemuseli jsme se bát zplesnivění, docela praktické), k tomu sádlo nebo salám a česnek. K večeři 125g přílohy (rýže, nudle Panzani 3 minutové, doporučuji, brkaše, čočka, fazolky) a minutky, jedna pro 3 lidi. Vařili jsme v trojici, 500g sádla a jeden salám stačili bohatě. Osobně bych se obešel i bez minutek, ale raději už nikdy nepojedu s tak slabými snídaněmi. Loňský a předloňský model ovesných kaší z musli byl o moc lepší. Nebo aspoň obohatit polívky vločkama. Zajímavý byl taky Radkův model - jeden den polívka se sojovým granulátem, druhý den ovesná kaše. Samozřejmě byla naše varianta lepší než těžké batohy a spousta jídla. Rozhodně se mému ideálu lehkého batohu za cenu trochy hladu velmi blížila. Jako bonus jsme měli musli a trochu medu. Celkově byla váha jídla necelých 5 kg na osobu.

Vaření: Měli jsme 5 malých bomb, vyvařili jsme necelé tři, když to šlo, tak jsme vařili na ohni, ale celý hřeben Fagaraše je bez dřeva, pokud bychom přespávali nahoře na Papuši, tak taky vaříme na vařičích. Na druhou stranu bychom se mohli víc uskromnit v litrech čajů, kterých jsme vařili opravdu hojně.

Věci s sebou: Oblečení - dolů pertex a podvlíkačky, nahoru triko, mikinu, fleece a pertex. Vše i s čepicí jsem použil, ale počasí nám vyšlo, takže bych snad přežil i bez fleecové bundy, jenže co kdyby zase nevyšlo, že? Rukavice, šátek. Ponožek jsem měl docela málo, dvoje tlustý, troje tenký, vyžadují dost velkou prací disciplínu, pak postačí. Celkově oblečení 2,2 kg. Pohory a polobotky, argumentaci shrnul Pavel Šmerk vloni. Alumatka je docela asketická, jen je malá a lehká. Příště bych si asi vzal lepší pončo, nerozepínací (po stranách vcelku), s kapsou na batoh. Učarovala mi čelovka, kterou měla Simča, lehká a vytrvalá (Petzl s LEDkama). Až budu mít taky tolik peněz, tak si ji koupím. Celkově jsem batoh nevážil, neb doma nemáme váhu na batohy.

Cesta: Jeli jsme jako tradičně s CK Jenda, 1400,- Kč lístek tam a zpět, po Rumunsku jsme jezdili vlakama a to asi za 550,- Kč.

28. 6. Odjezd z Brna

Jenda přijel k Bohémě pozdě, asi o hodinu. Pak jsme ještě stáli dlouho na SK/HU hranicích, začaly prázdniny a všichni jedou k moři. Místo předpokládaného příjezdu na hraniční přechod Ártánd/Borş ve 3:00 se do Rumunska dostáváme v 7:30; tak pozdě, že vlak v 7:42 nestíháme.

29. 6. Vlak do Podu Olt

Z hranic se do Oradeie na nádraží vezeme taxíkem, za 50000, šťastnější z nás jen za 30000. Stopovat se nám nechtělo a jít to pěšky je zoufalství. Cestu máme rozplánovanou takto:
- vlakem v 9:26 (rapid, fakt luxus, příplatek byl ale dražší než jízdenka) do Cluje
- prohlídka Cluje
- vlakem v 18:36 do Podu Olt, přistání ve 23:30
Cluj je asi stokrát hezčí než Oradea (což není problém), ale nic výrazně zajímavého v ní není. Obzvlášť na tolik hodin, kolik jsme v ní měli my. Do centra se dostanete od nádraží po největší ulici asi za čtvrt hodiny, jsou tam kostely, sochy, náměstí. Na kupoli pravoslavného kostela jde údajně vylézt, ale my jsme na to nepřišli (Radek jo). Cestu zpátky nám ukazoval nějakej malej borec, kterej s náma celou cestu šel a snad za to něco i chtěl, ale moc neotravoval a po chvíli vypadl sám.

Na nádraží je fakt divná voda.

Do Podu Olt jsme dorazili včas, kousek za nádražím (po směru vlaku vpravo od kolejí za přejezdem je pole s nějakým plevelem a na jeho okraji) jsme se božsky vyspali a nasnídali.

30. 6. Nástup na Fagaraş

Vyrážíme do Turnu Roşu (Červená věž), ze které vedou nahoru dvě červené značky, vlevo od potoka a vpravo od potoka. Místní nás ale poslali přímo podél potoka po cestě sjízdné autem a taky jsme nahoru došli. Navíc je u cesty studánka, takže není potřeba brát v Turnu Rošu vodu. Celý den stoupáme, převýšení je cca 1200 m, kousek jdeme po hřebeni. Mě to přišlo v pohodě. Spíme v sedle Apă Cumpănită, kam přicházíme docela brzy, je tam voda a dřevo. A zima. Udělali jsme úlitbu Fagaraşovi, přečetli Ondrův příběh a pod dojmem zimy šli spát. Na dlouhou dobu to bylo poslední vaření na dřevě.

1. 7. První den hřebene (pořád stoupání)

Je krásně, modro, Fagaraş úlitbu přijal. Odcházíme docela pozdě, až v 10:20. Stoupáme nad 2000, jenom se zatáhlo a fouká. A je zima. Dole pod námi leží jezero a před námi kopec, který asi není v ceně. Scházíme k jezírku a dáváme oběd. Radek plave k šutru. Po něm všech pět holek, pak ještě Lukáš a Mates, motýlka, já jsem se nemohl nenechat vyhecovat. Voda byla fakt teplá (na horské pleso) a příjemná. Svítilo slunko. Od jezírka jsme vyrazili někam zakempovat. Radek měl další vyhlídnuté místo v sedle Scării. Z Vf. Seara jsme ale přehlédli situaci a protože bylo teprve 15:20, tak jsme naplánovali spaní až za Vf. Serbota, odkud se má podle průvodce nějak vpravo (JV) traverzovat na tábořiště. Ve Scarii jsme se někteří rozhodli nabrat vodu (Lukáš, Mates, Ondra a já), Radek razil teorii, že vodu nějak získáme až na tábořišti. V sedle tábořili Poláci (Buna ziua ... Apă ... English ... ??? Polonia ... Tak to se můžeme bavit česky). Zbytek lidí šel napřed, jenže v sedle Serbota se Radek, Tuč a Roman rozhodli, že slezou doleva (hluboko) dolů k vodě. Ženy, které neměly nic společného s kontraakcí s vodou ve Scării, se kterými se přesto ti tři neporadili, rozhodnutí sabotovaly a našly vodu kousíček vpravo (fakt tam je) a rozhodly se, že zatáboří nahoře. My (Luk a já), Výboj a Klára jsme se k nim přidali, jen Mates musel za svým spolu....... dolů. Vaříme, pijeme čaj a čteme Fíka. Pohoda. Možná mám trochu hrbatou postel.

2. 7. Exponovaný den

I přes hrbatou postel se mi spalo dobře. Ráno byl odchod naplánován na 9:30, ale trochu se opozdil. Za chvilku jsme vyběhli na Serbotu, ale odtam na Negoiu (druhou největší horu Fagaraşe) trvala cesta dvě hodiny - hodinu do sedla a hodinu nahoru - neb je to tam lehce exponované. Prostě hardcore úsek hřebene. Z Negoi se kousek relativně příjemně slezlo nad Strungu Dracului. Strunga je vertikální zářez ve skalnatém masívu, kterým se z hřebene dá slézt až dolů k začátku suťového pole. Také exponované místo, cestu jistí řetězy, ale příjemněji se sestupovalo bez jejich používání. Dole traverzujeme k jezírku, u kterého se dá spát, je tam voda, ale taky spousta lidí. My jsme chtěli původně spát až u jezírka za silnicí (Lacul ???), ale bolely nás nožičky, takže jsme zakotvili už před silnicí (ale těsně), vpravo od Vf. Paltinului je údolíčko s jezírky a potůčky a rovnými plácky a s větrem. Spát se dá ještě i o chvíli dřív, pod skálou Turnul Paltinei, ale tak už měli stany rozložené jiní Češi, se kterými jsme se od té chvíle míjeli až po Moldoveanu. Tam asi zakalili. Od Strungy už nic delšího exponovaného nebylo, celkově jsme urazili necelých 10 km, ale den to byl velenáročný. Taky máme k večeři nudle se segedínem. Tento úsek je nejrozmanitější a nejskalnatější z celého hřebene, opravdu pěkný kus hor.

3. 7. Den první caşový

Vstáváme docela pozdě a dost dlouho nám trvá, než se vyškydláme. Někteří se koupou nebo perou. Vyrážíme v 10:30. Slunko svítí až to pěkné není. Původní plán je k jezírku za Vf. Galbenale (až za Moldoveanou). Jenže bylo vedro a i když cesta nevede přes vrcholky, tak nijak neutíkáme. A chvilkama je to exponované - ale jenom tak tři kroky a jenom pro Simču. Každopádně končíme už v 16:00 v sedle Podragului, spíš v údolí pod tímto sedlem, přímo v sedle je sice ledové jezírko, ale taky spousta odpadků a málo místa na tolik stanů. Další "jistý" spaní je totiž až ono původně plánované jezírko, podle původce čtyři hodiny cesty před námi, reálně to bylo tak čtyři a půl. (Mezi sedlem Podragului a jezírkem se opravdu moc spát nedalo, jen u chaty ??? docela nízko, dobré místo na spaní bylo ještě o sedlo dřív - Portita Arpasulor - s jezírkem.) Navíc je tady kousek salaš, takže se Roman, Mates, Radek a já vydáváme pro caş, podpořeni zkušenostmi z předchozích hor. Bačové se ale tváří, že mají jenom k večeři, tak nám za zbytek Camelů dají necelé kilo a žinčicu. Máme takový odpočinkový den (na jídelníčku je tím pádem brkaše vylepšená caşem).

4. 7. Nejvyšší den

Vstáváme v 7:00, abychom v 8:30 vyráželi. Dobře jsem se vyspal, jenom se mi zdálo o tom, že koaliční jednání vede ODS a ČSSD a podobný hrůzy. S minimálním spožděním se zvedáme do opravdu velmi, ale velmi prosluněného dne. Za chvíli příjemně ekonomickými debatami strávené cesty dobýváme (bez batohů) Moldoveanu - prsa ploché ženy. Za další hodinku jsme na včera plánovaném tábořišti u jezírka - šlo by tu krásně spát. Ostatně jako ve skoro každém údolí za Moldoveanu. Na nás je ale brzo, takže jdeme až k Lacul Urlea, já mám jen tyčky a vypitou vodu, poprvé mám pocit, že mám opravdu lehkej batoh. Navíc aspoň psychologicky skončila výkonová část a začala část příjemně přechodová. Jezírko je veliké, krásné, voda studená, čtyřcentimetrová a tak pětitempová, vítr silný. O kus níž teče voda přímo ze země, i když i v jezírku je úplně čistá. Máme nudle s koprovkou. A štyngec ve stanu.

5. 7. Den melancholik a den dvojité večeře

V noci pršlo a to i do stanu (trochu). Ráno se všude válela mlha, ale nefoukalo. Vyrazili jsme docela pozdě - 9:30. Mlha a vlhko. Loučení s Fagaraşem. Ve 13:30 obědváme v "odbočkovým" sedle za Ludişoru. Máme vlhko v pohorách a Simču z toho bolí nohy. Celkově vyplouvá na povrch únava. Možná stálo za to udělat u jezera Urlea odpočinkový den. Nebo i dřív?? Na spojovacím hřebínku je trošku problém se spaním, hlavně s vodou. V sedle za Caltunu je krásně rovno, jen jsme tam nenašli vodu. Ale asi bychom našli, nejspíš někde vpravo, trochu níž. Jdeme dál - v sedle 1925 spát nejde kvůli rovnosti, v dalším sedle není ani památky po vodě. Ale tam už kotvíme a pro vodu sestupujeme dolů, docela dost hluboko. Po dlouhé době vaříme opět na dřevěném ohni. Protože jsme si špatně spočítali večeře (víceméně z nedostatku informací před cestou, počítali jsme s jídlem i 11. večer), dáváme dvojitou porci, navíc máme dva pytle rýže nasladko (med a kakao). Taková malá oslava přechodu Fagaraşe. Po dlouhé době trošku vydatnější jídlo.

6. 7. Den flákací

Hřeben Papuşi je v mraku. Slunko svítí jen chvilkama, obloha je šedá. Snídaně na ohni zdržuje odchod až na 9:30. Je teplo, trošku fouká, mám tyčky a je mi lehko. Simča a Tuč mají oteklý nohy. Po hodince chůze začíná menší bouřka. Kromě toho, že mám zase hlad (po polívce), tak mám spolu s ostatními mokrý boty, někteří mají i mokrý batoh. Po demokratické pauze v sedle za pramenem Dîmboviţy, naštěstí krácené deštěm, stavíme stany a v nich přečkáváme déšť. Tak kolem druhé už svítí sluníčko. Radek, Mates a já jdeme (na radu bači, který se s námi při dešti chtěl bavit a koukal nám do stanů) k salaši pro caş. Nemají, ale v salaši o hodinu cesty níž jo. Vracíme se do ležení, je krásně, ale holky a Roman, kterýmu všechno zmoklo, chtějí volno, navíc ve tři někam vyrážet není na moc. S Radkem se vydáváme do dolní salaše pro caş. Cesta pro poníky se nám brzy ztratila, prasíme trošku klečí a potokama. Bačové nám ukazují cestu k salaši. Salaš je velká, bytelná, šéf bačů nám ale na dotaz na obchod říká "nu pot" - nemohu. Dává nám aspoň bryndzu a mamaligu na ochutnání, je jí dost, docela jsme se najedli. Bavíme se s 13letým klukem a jeho štěnětem. Zpátky prasíme korytem potoka vzniklého sesuvem půdy. Po čtyřech hodinách jsme zpátky, u ohně, na kterém vaříme večeři jsou dva kluci ze salaše na opačné straně (vlevo), donesli mléko. Vaříme bonusový knedle. Pohoda u ohně. Literární večer. Proč nám jenom ti bačové nechtějí prodat sýr? A tak jsem přišel o odpočinkovej den.

7. 7. Papuşa

Odchod plánovaný na 9:00, vaříme na ohni a odcházíme v 9:30. Dost mraků, trochu fouká, teplo. Škrábeme se na Vf. Roşu, 2469. Bolí mě nohy ze včerejška. Výlet za caşem byl sice super, ale asi nejsem tak drsnej, abych vydržel bez odpočinkového dne v pohodě. Všichni jsou unavení, takže trochu nasraní. Nebo se mi to aspoň zdá, podle sebe... Ale dost makáme. Ďábelskou rychlostí míříme k Vf. Papuşa. Chce se mi spát. Z Vf. Papuşa jdeme doleva po levým hřebínku, zastavujeme se až u lesa. U salaše. Mají bryndzu, máslo, mléko a prodají. Asi dole to je jiný než na Fagaraşi. Nevím. Papuşa je krátká a nic zajímavýho na ní není. Únava. Před námi je vidět Piatra Crauilui, vypadá majestátně - bílej dolomitní vápencovej pank. U ohně začíná pršet, ani nečteme. V noci prší pořád, mám nohy v bazénku. Honzův stan fakt protíká. Dneska byl můj den krize.

8. 7. Čokoládový den

Balíme, vaříme, drobně sprchlo. Únava. Možná opravdu stojí za to dát uprostřed umývací 100% odpočinkovej den. Nebo i víckrát. Piatra je v oparu. Vyrážíme do Cojocaru, tam se rozhodneme, co dál. Sestup OK. Potkáváme dva Čechy, kteří šli kolem Plaiul Foii a říkali, že to tam je hnusný, spousta lidí, civilizace a tak. Takže zavrhujeme variantu táboření u Plaiul Foii a přejití Piatry nalehko. Jsme na žluté odbočce (myslíme si, že jsme u Cojocaru), varianty jsou přes sedlo Funduri (nahoru litr, dolů osm set) nebo přes Podu Dîmboviţei - tyto dvě varianty finálně vykrystalizovaly - chceme totiž někam k soutěsce Piscii a odtud bez batohů přejít Piatru (na dvě skupiny). Značně demokraticky komplikovaná situace. Nakonec zvítězila varianta přes Podu (tedy celou cestu téměř po rovině, šance na stop, přes vesnice obejít Piatru). Chytáme stopa do Saticul de Sus. Odtud nás při pěší chůzi 1,5 km od Podu chytla bouřka, schováváme se v jeskyni Ursului. V podstatě chceme dnes někam k jeskyni Dîmbovicioara. Jenže tam to vypadá divně se spaním. Prší jen půl hodiny a štěstí se přiklání na naši stranu. Chytáme stopa do Podu. Obchod má otevřeno (celkem jsou v Podu na naší trase asi tři obchody), kupujeme věci poslední záchrany - rajčata, pikniky a čokoládu. Chleba nemají. Ten mají až v Dîmbovicioaře, zato v množství téměř nekonečném. Paní jsme asi zachránili před pytlem strouhanky. Cestou k jeskyni potkáváme dva chlapíky, kteří v jeskyni provádějí (je jinak zavřená, stojí to 15000). Už jdou domů, ale otočí to a ještě nás provedou. Umí francouzsky, my jsme uměli jak francouzsky, tak anglicky a německy a samozřejmě rumunsky (trošku). Do jeskyně se vyplatí vzít si čelovku, protože uzoučká chodba dlouhá 400 metrů na konci je neosvětelná. Ptáme se průvodců na místo na spaní a na rizika národního parku. Vypadá to, že takovej kameňák, jako že by tam někoho mohli vyhmátnout strážci, dlouho neslyšeli. Tak spíme kousek před Cabanou Brusturet, vedle potoka, je tam trošku odpadků, vaříme raději na vařičích. Vodu máme z Dîmbovicioary (vesnice).

Zpětně byla naše varianta docela nešťastná, pokud bychom oželeli jeskyni, tak pro nás bylo daleko výhodnější jít k Plaiul Foii a odtud nalehko přes Piatru, ušli bychom daleko menší vzdálenost, rychleji a to, co nám vadilo nejvíc, totiž civilizace, nás na druhé straně stejně neminula. On s tím totiž člověk musí tak trochu počítat, když jde do civilizovaných hor, jakými Piatra bezesporu je.

Na druhou stranu nám vyšlo všechno, co jsme potřebovali (obchod, stopy, déšt, ...), viděli jsme jeskyni, nemůžu říct, že bych obcházení litoval. Varianta Plaiul Foii je spíš doporučení pro ostatní poutníky.

9. 7. Den odpočinkový druhý

Přežíráme se zbytků chleba ke snídani. Podle předpovědi (průvodce) má dnes pršet a zítra být pěkně. Uvidíme, zatím je docela pěkně, ale oblačno. Vyrážíme, morálka je trochu pokleslá. Drobný deštík přečkáváme pod mostem. Došli jsme až na plánovaný "okruh na lehko", k odbočce na Ref. Grind. U ní je taky studánka, takže o kousek dál táboříme. Moc se nám nechce chodit, totiž. V nedaleké salaši mají leccos, na co jen pomyslíme, jenže docela drahé. Sušíme, hledáme houby, hrajeme mariáš a vůbec relaxujeme před cestou na Piatru. Vaříme na ohni. V noci zase prší, tentokrát máme fakt vychytanou obranu proti protíkajícímu stanu. Asi proto déšť docela brzy přestal.

10. 7. Piatra Crauilui

Vyrážíme na přechod Piatry, nalehko, Ondra a Sim hlídají stany. Prostřídat bychom se už nestihli. Doporučuji přechod nalehko. Počasí odpovídá předpovědi chlapíka z jeskyně - slunko svítí, je teplo. Děláme okruh Ref. Grind, La Om, Ascutit, Cabana Curmătura, zpět. Pěkný skalnatý hřebínek začíná ještě dřív, asi u sedla Funduri, ale tak zpátky se nám nechtělo. Nahoru je to fakt strmý, vůbec se mi nechtělo, navíc moc kecáme ve stanu, takže jsme nevyspaní. Hřeben je super, takovej bonus na konec cesty, perfektní výhledy na Papuşu, ale i na druhou stranu, na brdky pod Piatrou až k pohoří Bucegi. Sestup je únavnej, stejně tak i návrat na tábořiště. Aspoň pro ty, co neumí v noci spát. Jen je po cestě dost hub, takže máme k večeři houby s rýží a nudlema, na sádle smažený, česnekem vylepšený. Celkově nám jídlo krásně vyšlo, na poslední ráno zbyla polívka, suchej chleba, trocha nudlí a minutka. A asi nějaký koření a sůl. Zítra vyrážíme do Zarnešti chceme vlakem v jednu odjet do Brašova. Piatra je fakt dobrá.

11. 7. Braşovský den

Definitivně odcházíme z hor - poslední noc ve stanu. Prosadilo se heslo "Ještě dvakrát se nevyspíme a budeme doma" (vlak do Oradei a bus do Brna). Vyrážíme v 9:00, abychom stihli vlak do Zarneşti ve 13:16. Asi ve 12:00 dorážíme do Zarneşti, šli jsme po zpevněné cestě, soutěskou. V Braşově se vydáváme do centra. Ideální varianta je dojet autobusem č. 4 k parku (celodenní lístek stojí 20000), odtud pak se pěšky za deset minut dostanete až k Černému kostelu. Celý centrum je zajímavý, historické město, Biserica Neagra, pravoslavné kostely, průchody, ... Vítáme cokoliv, kam jde zalízt, protože je opět docela vedro. Nad centrem se vypíná kopec, na který jezdí lanovka, 40000 nahoru i dolů, 25000 jen nahoru, poslední jízda v 17:45. Tak tu jsme nestihli. Holky, které si nechaly batohy v úschovně na nádraží, to vyšly nahoru za 45 minut. S Romanem, Matesem a Lukem jsme navštívili místní krčmu pro místí, Ciucaş ani Ciuc se moc pít nedají. Na nádraží je internetová kavárna za 10000 na hodinu. Zblbnutý návratem do virtuálního světa jsem brutálně připálil segedín, naše poslední jídlo. Vlak do Oradei má zpoždění.

12. 7. Den hojnosti

Nad očekávání jsem se ve vlaku vyspal, absolutně samozřejmě nic moc. Ležíme v Oradei v parku za řekou vlevo, na půlky hlídáme batohy, unikáme docela dost se snažícímu sluníčku do stínů pod stromy. Na ovocném a zeleninovém trhu nakupujeme, co hrdlo ráčí a co jsme teď dvanáct dní neměli, v parku hrajeme mariáš, vaříme čaj a chodíme na záchod do kulturního domu. Přejídáme se tak vydatně, že už nás vůbec neláká (pro mě tradiční) představa opravdového jídla v hospodě. Každopádně je to čekání dost dlouhé a tím i únavné, protože k dokonalému návratu do civilizace nám kromě jídla chybí i hygiena a spánek. Poté, co nás místní policajti vyhodili z trávníku (jiná slova než "no camping" a "kšá" neuměli, takže si s nimi kamarádi přítomní vyhazování ani moc nepopovídali), jsme se odebrali na točenýho Ursusa na zahrádku poblíž nádraží. Vypili jsme tam bečku a šli na autobus. Jenda přijel přesně.